10. Závěr s různými doplňky

Mnohé z výše uvedených rad jsou poplatné emancipaci (a ta je třikrát fuj) nebo prostě světským pravidlům (a ty jsou někdy rozumnější než křesťanské tradice). Mnohé je poplatné mé vlastní výchově nebo knihám o společenském chování, které jsem přečetl, a ze kterých čerpám, zvláště od Marie Majorové Člověk mezi lidmi. Mám doma památní fotografii nějakých manželů z  První republiky: on sedí v křesle a ona stojí vedle něj, ruku položenou na jeho rameni. Dnes by to bylo obráceně a chápalo by se to jako správné.

Byla doba, kdy si žena nedovolila skočit muži do řeči, byla to ona, kdo mu pomáhal do kabátu a otvírala mu dveře, obsluhovala skupinu mužů bez nejmenší námitky a vykonávala různé práce, o které se dnes oba dělí. Nejen to, ale vykonávala zcela běžně i velmi fyzicky obtížné práce. Muž řekl “podej” a ona podala, muž řekl “dojdi” a ona došla, muž řekl “mlč” a ona mlčela. A milovala ho (možná víc jak dnes) a nebylo jí to divné ani ponižující – jako dnešním mnohým ženám. Většina žen dnes dokáže bez problémů “skákat” kolem šéfa v práci, doma to mají za ponižující.

Je třeba však také říci, že muž byl dříve více mužem. Nehrál si s technikou a vědou, jako dnes, ale měl v moci svoje tělo a sloužil jím Bohu. Byl knězem. Nebyl beztvarou zženštilou bábovkou, jako mnozí muži dnes. Těžko tuto dřívější atmosféru vyvolávat zpět a truchlit, že není; snad je jen dobré vědět, že ona doba byla víc biblická a hlavně života schopná než ta dnešní. Také jsem dodnes nepochopil, proč i na křesťanských svatebních oznámeních je velmi často nejprve uváděna žena. Nikde v Bibli jsem nečetl, že Sára pojala Abrahama za muže, ale vím, že Abraham pojal Sáru. Nevím, proč se až tak moc křesťané opičí po světě. Kdo asi bude hlavou rodiny, když si Eva Vopičková bere Frantu Vocáska, jehož jméno čteme kdesi dole na svatebním oznámení? Myslím, že bychom alespoň neměli zapomenout, jak by to být mělo, i když už to tak není.

Pro rozhádané manžele s dětmi

Pokud máte děti a ještě jste to neslyšeli, tak mám pro vás důležitou informaci. Britští psychologové učinili po mnoha letech tvrdých výzkumů “senzační objev” (Odvysíláno to bylo v říjnu 2000 na BBC) : Dnes už není pravda, že pro blaho dětí je lepší se rozvést než děti vystavovat neustálým konfliktům a hádkám. Už více neplatí, že lepší žádný tatínek než špatný tatínek - hlavně ať mají děti atmosféru klidu a pokoje, vždyť “já, hodná maminka, seč mi síly vystačí, jim tatínka nahradím.” Tak poslouchejte, tatínkové i maminky: tatínka ničím nenahradíš. A už vůbec ne klidem či maminkou (to platí asi i naopak, ale o tom nebyla řeč).

Pokud tatínek denně nezapaluje byt a všechny nezabíjí v opileckém řádění, raději pro blaho svých dětí vydrž, maminko, konflikty, napětí, různice, ale neber tatínka dětem – je nenahraditelný v duševním bohatství a citovém potenciálu “tvého” dítěte. Vezmeš mu něco zcela podstatného, co bude pak v budoucnu marně hledat a bez čeho (mužský faktor) se mu bude o moc hůře žít. Pokud to uděláš, (z různých více či méně malicherných důvodů), a říkáš tomu “pro blaho mých dětí”, tak věz, že lžeš: děláš to z lásky k sobě, ne k dětem…Tak nějak britští psychologové. Nemohu si odpustit zapět chválu na velemoudrost těchto psychologů, hlavně, že na to přišli “včas” a nemeškali nám to sdělit hned za tepla. Škoda jen, že nečtou Bibli. Mohli na to přijít už o nějaké to století dřív. Nyní je čeká ještě další převratný objev v této oblasti: že rákoska opravdu patří do škol i do rodin – parlament ji totiž zakázal, a bití dětí vůbec. Dej Bůh, aby než na ten objev přijdou, nezahynuly v britských školách další děti při přestřelkách nevycválaných harantů, jak už se to stalo.

Tady musí anglický křesťan, chtěnechtě, “poslouchat více Boha než lidi” – pokud stále ještě chce milovat svoje děti - potom jim rákosku odpouštět nesmí. Buď si odpustit ty děti, nebo riskovat konflikt se zákonem, což vřele doporučuji, zvláště když děti zlobí, jsou drzé a pod. “Ohýbaj ma mamko, dokial´ som ja Janko, keď ja budem Jano, nezohneš ma mamo” – Žalm 160. O výchově dětí by toho bylo moc. Ale to snad ani nepatří ke společenskému chování – i když, dítě nám může ve společnosti reputaci hodně pokazit. Ne svou, ale naší vinou. Také nechápu ty rodiče, kteří na křesťanských shromážděních i jinde nechají dítě donekonečna zlobit, místo aby mu (jim) jednou a hned pořádně nařezali.

Výprask je nejdůstojnější, nejméně škodlivý a nejúčinnější odpověď na špatné chování dítěte. Každý milující rodič ho dává nerad a každý milující a hlavně moudrý rodič ví, že se tohoto úkolu nesmí z lásky ke svému dítěti zbavit. Nechce-li, aby jeho dítěti ten výprask jednou uštědřil svět – který už milovat nebude a nebude dbát ani přiměřenosti, ani důsledků. Svět, který dá výprask, ale už nepohladí. Takový život připravuje svému dítěti každý rodič, který z pomatené mysli šetří své dítě, a ještě to nazývá láskou. Jelito na zadku je méně škodlivé než neustálé bubnování děcku na nervovou soustavu věčným domlouváním. Výsledkem může být jen pořádný neurotik, ne vychovaný člověk, který se umí ovládat, a který ví, že “špatné chování” nakonec “bolí”. A alespoň proto se ho vystříhá, pokud k tomu v dospělosti nenalezne mnohem lepší důvody, např. lásku k Bohu či bližnímu.

Pokud se vrátíme k  našemu křesťanskému společenskému chování, křesťan může najít krásný modus vivendi i v současné složité době: slouží všem a nepokořuje se patolízalsky nikomu. Je galantní ke všem, ale stejně tak dovede být nesmlouvavý, když jde o zásadní věc evangelia. Ani muž, ani žena, čteme v Novém zákoně. Vždyť když jde “o věc”, myslím tu zásadní, ryzí Boží věc, Kristovu pravdu, pak musí jít nejen emancipace a galantnost, všelijaké ohledy, ale i slušné chování, stranou – v Bibli čteme i takové příkazy, jako “jdi, nikoho po cestě nezdrav a nikomu na pozdrav neodpovídej”! Když hoří dům, vynecháme větu “prosím, byl byste tak laskav a pokud by vás to neobtěžovalo, podal byste mi ten hasicí přístroj?” Když jde o to, abych rychle sdělil evangelium, mohu také různé “galantnosti” vynechat. Škoda jen, že mnoho lidí ani nehasí dům, ani nevyřizuje evangelium, ale chová se tak. “Podej, přines, uhni, pohni, nevím, nemám, nedám” je jejich styl mluvy.

Slušné chování není cestou do nebe. Je spíš jen ochranou, jak nebýt lidem zbytečnou překážkou na této cestě. Jak neodrazovat zájem o Cestu, kterou je Ježíš. Kvůli tomu můžeme být “pro Žida Žid a pro Řeka Řek”, pro emancipované emancipovaný, pro starozákonní starozákonní, pro moderní moderní a pro konzervativní konzervativní. Dovolím si i říci: pro nevychované nevychovaným. Cílem je zvěstování evangelia. A součástí evangelia je jistě i skutečnost, že hřích nemůže být odstraněn ani slušným chováním, ani návratem k Zákonu. Můžeme se však zeptat i opačně: pomůže lidem na cestě ke Kristu, když se budeme chovat jako nevychovanci? Vždy jsem byl toho názoru, že je lépe vědět než nevědět. Nevím, jestli to platí beze zbytku vždy, ale v případě pravidel správného společenského chování zcela jistě. Jestli už tato pravidla uplatníme, je na nás, na situaci a hlavně na vedení ducha svatého. Těžko však uplatníme něco, co nemáme nejen zažité, ale navíc o tom nemáme ani ponětí.


Zpět