Mizející
pobřeží–rychlá eroze zpochybňuje představy o stáří
země
Dr.
Tas Walker, B.Sc., B.Eng.
Mark a Louise Robertsovi se v roce 1996
stali vlastníky historického majáku Belle Tout. Maják stojí
v blízkosti sto metrů vysokých bílých doverských útesů a
manželé z něj udělali pension. Vybraní hosté tam mohli
trávit noc a kochat se pohledem na západ slunce.
O dva roky později se z jejich snu stala
noční můra - to když se obrovitý kus útesu utrhl a spadl do
moře. Manželé v noci místo spěšně opustili v situaci,
kdy
se sráz k majáku přiblížil na pouhé
tři metry. Za čtyři měsíce se specializované společnosti
podařilo stavbu zachránit a přesunout nějakých sedmnáct
metrů do vnitrozemí. Robertsovi byli nicméně varováni, že
nemusí trvat dlouho než bude nutné maják přesunout znovu.
Mark a Louise nedocenili s jakou rychlostí
dochází k erozi pobřežních útesů. Belle Tout byl v roce
1832 postaven třicet metrů od okraje srázu. Místo bylo
vybráno tak, aby lodníkům jeho světlo zmizelo z očí
kdykoliv se k útesům příliš přiblíží. Rychlost s jakou
eroze útesy ukrajovala, byla v průměru jeden metr za šest
let. Eroze je mimochodem také důvodem, proč jsou útesy
bílé.
Nedovolí totiž vyrůst trávě, keříkům
ani stromkům.
Robertsovi nejsou sami. Většina lidí si
význam eroze a následné mizení velkých částí pobřeží
do moře neuvědomuje. Celé vesnice byly takto v Anglii
oceánem pohlceny a místní jsou celkem zvyklí vidět dům
doslova balancovat na okraji propasti.
Tradiční geologie má za to, že miliardy
malých rozdrcených mušlí a lastur, které tvoří bílé doverské
útesy, tam byly uloženy během období křídy, jenž mělo
skončit někdy před 65 miliony lety. Udělejme si malou
kalkulaci. Je-li rychlost eroze konstantní, pak by tempem jeden
metr za šest let a domnělých 65 milionů let mělo zmizet
Je tak jednoduché mluvit o milionech let.
Když ale zvážíme co ony obrovské časové úseky opravdu
představují, zjistíme, že nekorespondují s tím co
sledujeme. Eroze kterou na pobřežích celého světa pozorujeme
je neslučitelná s představou tak staré Země.
