19. OMYL
Mnozí dnes věří, že stačí chodit mezi křesťany, číst bibli, a spása je jistá. Ve skutečnosti to takhle primitivně nefunguje. Snad ještě víc než nevěřící dovedou žít v omylu věřící. Tomuto omylu se v náboženství říká pokrytectví. Je to pyšná domněnka, že když někdo zpívá zbožné písničky, vede řeči o bibli a modlí se, tak Bůh v nebi jásá. A všechny lidi, kteří toto nečiní, zatratí (jistě se to týká všech náboženství, nejen křesťanství, a pokrytecká pýcha samozřejmě kvete i mezi ateisty, o tom ale jinde).
Bůh je určitě “unešen” z lidí, kteří mu ústy vyznávají lásku a zpívají ze zpěvníku, že mu všechno dali, že se všeho pro něj vzdali a jak milují bližního – a nehnou pro nikoho ani prstem a jejich hlavním cílem je jejich vlastní, pohodlný život. Pro pětník by si nechali “vrtat koleno” a pokud něco někomu dají, tak jen ze svých tučných přebytků pro klid svědomí. Stejně jsou na tom ti, kteří ani pořádně nevědí, čemu věří, ale ochotně pošlou do pekla každého, kdo byl od malička veden v jiné víře. Kteří zatratí bez mrknutí oka každého trochu odlišného, kdo nechodí do té jejich skupiny nebo nevyznává tu jejich zaručeně nejsprávnější teologii (např. tzv. “biblické učení”). To, co se naučili nazpaměť od svých stejně popletených učitelů. Mohou to být věci správné i nesprávné, ale vždy jen částečné.
Sektářství je často založeno na omezenosti myšlení a pohodlnosti myslet (někdy na strachu myslet). Na neschopnosti či neochotě poznat pravdu jen proto, že je žita a vyslovena jinak, než jsme si zvykli. Typický sektář nerozezná dobré ovoce a zdravý kmen, nepozná zdravý strom – odradí ho odlišné listy, jiný květ a neznámá vůně. Cítí se dobře a bezpečně ve svém stádu, svých dogmatech, navyklých klišé, mezi známými tvářemi a frázemi. Toto vše považuje naivně za spásotvorné, hluboce duchovní, božské. Zbytek světa “je mimo”. Nerozpozná podstatu. Ne, nemyslím si, že by člověk měl kdejaký názor hned přijmout a nedržet se pevně poznané pravdy. Ani nemyslím, že je špatné stýkat se se stejnými lidmi, se kterými si rozumím. Z mých 33 Omylů jistě mnozí usoudí, že jsem fanatik a dogmatik. Jediné, co chci říci, je, že ke správnému fanatizmu a dogmatice, k životu, kdy se pak už člověk drží poznané pravdy a lacině ji nemění, se musí dojít po důkladném hledání a vážení všech alternativ. Je to proces, který má určitě své časové milníky, kdy po jisté době hledání učiníme závěry, přijmeme a nadále držíme nalezené pravdy, ale je to také proces, ve kterém otevřenost pro možnost, že se mýlím, musí zůstávat. Tedy schopnost naslouchat odlišnému názoru, vážně se nad ním zamýšlet a korigovat, je-li to nutné, vlastní pohled. To neprotiřečí tomu, že v určitých letech věku bychom svůj jasný názor na život už měli mít.
Součástí pokrytectví a duchovní slepoty je totiž neschopnost rozpoznat Božího člověka a tím také pravdu, podávanou ne těmi frázemi, na které si někdo zvykl. To se v prvním století přihodilo farizejům (proto se také někdy pokrytectví nazývá farizejstvím). Oni nepoznali Krista, protože nebyl farizej, mluvil věci, které se jim věroučně nezdály v pořádku (byly silně “nebiblické”!), a vůbec, celý jeho životní styl byl “takový nějaký podivný”. Ježíš jim prostě nezapadal – jak ale mohl, když je nadčasový. A přestože říkal věci jasné a moudré, nebyli schopni to rozeznat. Jen je znervózňovala moc, kterou Ježíš měl (zázračné skutky) – ale jak to u pokrytců bývá, i s tím si teoreticky poradili (vysvětlili si to tak, že jeho moc je od ďábla – a je to!). Sektáři a pokrytci umějí vždy vše vysvětlit. Mají na vše “škatulku”. Zatímco jejich zlé skutky jsou drobné nedokonalosti uprostřed moře pravdy a spásy, zlé skutky ostatních lidí ukazují na jejich samotnou zlou podstatu – aby se změnili, musí se “dát k nám”.
Jako tehdy s Kristem podobně si dnes řada věřících názorově “poradí” s lidmi, kteří nesdílí jejich výklady, nechodí do některé ze struktur jejich církve, přitom ale (někdy) žijí mnohem čistší, plodnější a vůči svým bližním láskyplnější život. “Nespasení, ale upřímní” – také tak jsem je někde slyšel nazývat těmi “spasenými”! Bylo by jistě velmi humorné a bolestné zároveň pozorovat, kdyby se dnes znovu Ježíš procházel po této zemi, kolik z nás by ho vůbec poznalo, zamilovalo si jej a uvěřilo mu, jak by se s ním mnozí “křesťané” přeli, radili mu, překřikovali ho či vyloučili z (“jeho”) církve. Nic nového pod sluncem, farizejství je nesmrtelné......................Více o tom v Komentáři